MojDa — Dotek
Vernisáž: 22. 4. v 18.00 | Kurátor výstavy: Josef Vomáčka

David Moješčík, známý také pod přezdívkou MojDa, je český sochař narozený v roce 1974 ve Frýdku-Místku. Během své umělecké dráhy byl výrazně ovlivněn Michalem Gabrielem, u něhož studoval více než tři roky na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, obor sochařství.

Jeho tvorba je charakteristická využitím plastu, jenž umožňuje variabilitu v modelaci soch do různých poloh, postojů a gest. Materiál přitom nevnímá jako omezující prvek – kromě plastu často pracuje s hlínou, digitálními technologiemi i tradičními postupy, vždy s důrazem na finální manuální zpracování. Důležitou roli v jeho práci hraje prostorová kompozice a vztah díla k okolnímu prostředí. Těžištěm Moješčíkovy sochařské práce je lidské tělo, zejména ženská figura. Inspiraci čerpá z filozofie jógy, egyptské a antické tradice i evropského klasicismu. V jeho díle lze pozorovat zájem o hladké, uzavřené a leštěné formy, které se pohybují na hranici realismu, přičemž hyperrealismus není cílem, ale prostředkem výrazu. Tvorba je ovlivněna principy nenásilí, oproštěnosti a koncentrace na lidský aspekt, což se odráží ve snaze o eliminaci nepodstatného.

Vedle volné figurativní tvorby se autor věnuje také tvorbě pro veřejný prostor (public art) a portrétní plastice. V těchto oblastech uplatňuje svůj charakteristický rukopis, často doplněný symbolikou, ironií nebo nadsázkou. Mnohá díla existují ve formě návrhů a vizualizací, z nichž některé byly realizovány samostatně nebo v rámci spoluprací s architekty a dalšími umělci.

Na výstavě v Galerii Kaple spolupracuje David Moješčík s kurátorem Josefem Vomáčkou (*1945, Praha), významným publicistou, novinářem a filmovým kritikem, který dlouhodobě působil jako galerista a kurátor. Vomáčka organizoval výstavy v renomovaných institucích v Česku i v zahraničí (např. Galerie Rudolfinum, Městská knihovna v Praze, Haus am Waldsee v Berlíně, Landesmuseum ve Vídni ad.). S Moješčíkem spolupracuje přes deset let a podílel se na několika klíčových výstavních projektech, včetně samostatné výstavy v Galerii Václava Špály v roce 2020 nebo výstavy na zámku ve Frýdku-Místku v roce 2024.

Výstava v Galerii Kaple je koncipována jako přehlídka autorovy nejnovější tvorby. Tematicky navazuje na dřívější zájem o ženský akt, který se od roku 2016 rozšířil o tzv. „mužské téma“. Klíčovým motivem je zde koncept „Ishvara“ – odkazující na staroindickou ideu „boha všech bohů“. První socha na toto téma byla představena již na výstavě v Galerii Václava Špály. V rámci koncepce autor záměrně vytvořil třetí „díl“ jako druhý v pořadí, přičemž „druhý díl“ má být vytvořen až v budoucnu. Dvě již vzniklé sochy by měly být součástí výstavy ve Valašském Meziříčí.

Dominantou výstavy bude pravděpodobně socha Levitace III, znázorňující ženu sedící v lotosové pozici, přičemž kompozice evokuje dojem vznášení (levitace). Výstava dále zahrne sochu EVA z roku 2023, vytvořenou pro Rehabilitační centrum v Čeladné. V případě technických obtíží s instalací (např. kvůli rozměrům díla) bude nahrazena menší variantou v životní velikosti s názvem Pokora (alternativně Humility).

Součástí expozice budou také drobné plastiky, které autor často umisťuje na stěny, čímž narušuje tradiční vnímání sochařské prezentace.

Studium:

• 1999-2002 FaVU VUT v Brně, ateliér prof. akad. soch. Michala Gabriela
• 1998-1999 AVU v Praze, u prof. akad. soch. Jana Hendrycha
• 1996-1998 FaVU v Brně, u prof. akad. soch. Vladimíra Preclíka
• 1993-1996 Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích

Rozhovor

• Jak přemýšlíte nad tvorbou? Jak vypadá proces vzniku díla od myšlenky po vystavení? 

Typická základní otázka, na kterou však není úplně jednoduché odpovědět. Docela složité je popsat původ prvotní myšlenky a vznik nápadu. David Richard Bach v Knize „Mimo sebe“ rozvíjí velmi zajímavě základní otázku – „kde nebo odkud se berou nápady?“. Asi snad ani netuším, odkud se myšlenka nápadu bere a jak mi přijde na mysl, že potřebuji něco vytvořit. Vnímám jen tu skutečnost, že „něco“ chci udělat právě tak, jak mi to na mysl přijde. Někdy „to“ potřebuji nakreslit, někdy „to“ hned vytvořím v malé skici anebo rovnou „to“ namodeluji – ať už v materiálu anebo v počítači. Pokud dělám jen něco pro sebe, zůstane většinou jen u klasického provedení – vymodeluji v hlíně, odleju z plastu anebo vytvořím v kombinaci různých materiálů. Rád figuru modeluji v hlíně. Pokud nápad či projekt zaujme investora, je možnost, že dílo vznikne pro konkrétní prostor a je realizováno v odolném materiálu a nebo i ve větším měřítku. Koneckonců nad materiálem sochy přemýšlím především vzhledem k prostoru, ve kterém bude nakonec umístěna. Svým způsobem je vlastně jedno, z čeho je dílo vytvořené. Dílo musí fungovat v prostoru, ve kterém je umístěno, nejen velikostí a proporcemi, ale třeba i odolností. Je skvělé, když socha může být v krásném prostoru, ještě lepší, když může být v exteriéru a je skvělé, když je socha bezúdržbová a především ve výsledku „funguje“.

• Ve vašich sochách je patrná inspirace jógovou filozofií, antikou i egyptským uměním. Jak tyto různé kulturní a duchovní zdroje ve své práci propojujete? 

Zrovna tyto tři směry jsou už ve svém základu spojující a navazující. Ve své podstatě antika navazovala na starověký Egypt. Zprostředkovaně, v helénismu antika doputovala až do Indie. Dohromady tvoří jakýsi základ i naší kultury, i když ne vždy si to uvědomujeme. Jógová filosofie může v západní kultuře působit exoticky, ale myslím si, že tomu už tak dávno není. Můj tatínek mne přivedl k praktikování jógy a jógové filosofie. Od dětství jsem měl rád umění a zajímal se i o staré kultury. Bylo pro mne přirozené přijímat anticko-křesťanský odkaz spolu s vlivy jógové filosofie. A bylo tedy logické, že tyto vlivy prosáknou do mé tvorby. Zpočátku jsem se setkával s odmítnutím, teprve setkání s Michalem Gabrielem mne utvrdilo v tomto směru.

• Vaše práce často reagují na prostor, ve kterém jsou instalovány. Jak přemýšlíte o vztahu sochy a prostoru při tvorbě i při samotné instalaci výstavy? 

Trochu jsem to už popsal výše. Je nutné brát v úvahu všechna specifika díla (nebo objektu) vzhledem k prostoru, v němž bude dílo umístěno. Pokud se jedná o dílo pro konkrétní prostor, beru vždy tato specifika v úvahu a přemýšlím od počátku s dílem jako součástí tohoto prostoru. Výstavy chápu jako možnost prezentace těchto děl pro širokou veřejnost. Možnost představit projekty, které zatím nenašly svůj prostor pro umístění anebo svého investora. Při výběru děl pro instalaci výstavy platí podobná pravidla jako při realizacích. Prostor galerie může být omezením, ale někdy i možností realizace umístění díla s různou mírou svobody či kompromisu. Dílo se neumisťuje trvale a tím tam platí zcela jiná pravidla. Hlavně na začátku při plánování výstavy je určující to, zda s dílem projdeme do daného prostoru a zda je možné dílo do galerie v pořádku přepravit. A samozřejmě zda dílo bude v daném prostoru fungovat spolu s divákem.

• Jakou roli ve vaší tvorbě hraje intuice a jakou naopak racionální kompozice

Asi docela hodně. Často zjišťuji, že některé konstrukty spolu s konstrukcí i skrytými symboly nacházím až zpětně. V menším měřítku se nemusím tolik svazovat fyzikou a jejími zákonitostmi a je to určitě více intuitivní. Při realizaci ve větším měřítku anebo v některých materiálech už fyziku nemůžete zcela popřít. V jádru to ale vždy jde tak nějak víc intuitivně.

• Když se ohlédnete za svou dosavadní tvorbou – co je pro vás dnes v sochařství nejdůležitější? Forma, myšlenka, nebo spíše určitý stav mysli, ve kterém dílo vzniká? 

Myslím si, že to nelze od sebe tak úplně oddělit a nebo něco z toho vyzdvihnout. Stav mysli je asi začátkem, průběhem i koncem procesu tvorby. Myšlenka je na počátku, někdy v procesu přijdou další myšlenky a pro mne je důležité vše nepodstatné dávat bokem nebo pryč. Aby pak nové podnětné myšlenky vytvořily nové cesty pro další myšlenky a pro nové formy podoby. Forma je důležitá pro ujasnění podstaty toho, co vytvořím. A taky ji neustále hledám, studuji a snad i nacházím. Na sochařství je úžasné spousty věcí a jedna z nich je možnost momentu překvapení z výsledku. Víceméně vždy vidím dopředu nějakou finální formu nebo podobu, ale nacházení nových věcí a pohledů dokáže vždycky potěšit. A pak ještě jedna věc – někdy opravdu nedokážu popsat a ani si přesněji vybavit ten moment, kdy a jak jsem to vlastně udělal.

• Co chcete, aby si divák z výstavy odnesl? 

Myslím si, že každé umělecké dílo by mělo nějak komunikovat samo o sobě, tedy komunikovat i s divákem. Může (a mělo by) budit emoce. Dílo, jakožto výsledek intelektu a tvůrčího procesu umělce, na Vás působí skrze emoce, které do něj jeho autor vložil. Problémem je, když Vás dílo nechá naprosto chladným. Když kolem něj projdete a ani si ho nevšimnete, nedovedete ho ani vnímat. Ale jsem přesvědčen, že ať už do svého díla umělec vloží cokoliv – i třeba své ego – tak většinou nenechá diváka lhostejným. Díla vytvářejí svůj příběh a divák se může stát i součástí tohoto příběhu. Vždy mne zajímala u (nejen mých) soch interakce diváka s hotovým dílem. Při vystavení svých soch jsem opět jen pozorovatelem, přestávám vyprávět, protože tuto funkci jsem předal soše. A socha je koneckonců novým konstruktem skutečnosti, nebo jakousi výpovědí o realitě a pravdě, její esencí.