JAN VYTISKA
Černý sabat

Studium:

• 2005-2010 Ostravská univerzita v Ostravě, Fakulta umění, Katedra Intermédií, prof. Jiří Surůvka
• 2001-2005 Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská ve Valašském Meziříčí

Kurátorský text: 

Malby Jana Vytisky (1985) navazují na specifickou pop–surrealistickou linii současné české malby. Na pozadí streetartové estetiky a v kombinaci s precizní malířskou technikou jsou směsí pop kultury, aktualizované prvky venkovské mytologie, a folkloru, který se překlopil do polohy fantasy. Vymyšlené antropomorfní příšery se jakoby vynořují ze snových insitních světů starých společenství. Tajuplné surreálné příběhy však svojí estetikou připomínají současné animované pohádky pro dospělé. Objevuje se tu násilí i množství hororových scén. Předkládané výjevy zůstávají nekompromisně nereálné.

Vytiska, rodák z Rožnova pod Radhoštěm, je absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské ve Valašském Meziříčí a a Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě, ateliér Nová Média (prof. Jiří Surůvka).

Podle popisů pronásledovatelů čarodějnic, byl sabat tajným shromážděním za noci, nejlépe za úplňku. Hlavní nocí čarodějnic byla Valpuržina noc (též filipojakubská noc), noc ze 30. dubna na 1. května. Sabaty se konaly na horách, skalách nebo pustých místech. Čarodějnice se tam obvykle dopravovaly na koštěti, jiném předmětu (namazaném kouzelnou mastí) či na pomocníkovi, který jim byl dán ďáblem a který jim saje krev z čarodějného znaménka. Pomocník mohl měnit své podoby – např. v kozla, ve vlka, v černou kočku či mouchu, aby se za čarodějnicí dostal všude. Sabatu předsedal ďábel, který hostoval v podobě polokozla-poločlověka. Čarodějnice ho seznámily se svou činností, dostaly od něho další příkazy, resp. představily novou budoucí členku a udělaly s ní vstupní rituál. Vařily si v kotlíku lektvary, zpívaly a tancovaly (někdy i nahé), skákaly do ohně či přes něj, rituálně obětovaly, prováděly rouhavé úkony (plivání na hostie, šlapání na kříž) a oddávaly se smilstvu, často incestnímu. Některých sabatů se totiž účastnili i muži a děti, které tam pásly ropuchy. Tolik wikipedie.

Hříchy se podle křesťanské nauky zkoumají a odhalují především proto, aby mohly být odpuštěny. Na Vytiskových obrazech očividně chybí ten, kdo by odpouštěl, žádná oslava svátosti usmíření se nekoná. Najdeme tu oživlou mrtvolu oblečenou do lidového kroje, nebo skupinku dětských delikventů v tričkách se satanistickými motivy. Nevěřícně zírají přímo na diváka, který se tak stává nechtěným zpovědníkem. Na rozdíl od zpovědníka v kostele, by ale diváci Vytiskových obrazů neměli zapomenout na to, co vidí. Slovo evidence, se běžně používá jako označení pro soustavné vedení záznamů. Souvislost se slovem vidět, je i v češtině na první pohled zřejmá a v původním významu, se tenhle výraz používal pro popis něčeho zřejmého, něčeho co můžeme vidět na vlastní oči. Evidence není jenom obyčejný záznam, je to zároveň i jistý druh očitého svědectví. Kromě rozměrných obrazů, se Vytiska v poslední době věnuje taky kresbám. Postupně vzniká rozsáhlá evidence metalových fans, mutantů, zombie a jim podobných autsajdrů. Drobné portréty připomínají screentesty - kamerové zkoušky pro neexistující film - sociální dokudrama z prostředí okraje společnosti.

Černé rámečky, ve kterých jsou kresby umístěny, mají mírně rozdílné formáty. Jejich systematické řazení, působí jako nesmyslná snaha docílit pravidelné struktury. Nicméně malé odlišnosti, vedou ve větším celku k nepřehlédnutelným rozdílům. Víme, že statistika souvisí s pravděpodobností. Pravděpodobnost, že někdy potkáme postavy z Vytiskových kreseb, je celkem mizivá. Jenže statistika je nepřesná a většinou stírá rozdíly ve prospěch celku. Přesná evidence nemá se statistikou nic společného. Vytiska pečlivě eviduje zcela nepravděpodobné bytosti a dělá tak z diváka očitého svědka jejich pravděpodobné existence.

Jiří Havlíček

Kurátor výstavy Leszek Wojaczek

Úvodní slovo Leszek Wojaczek